Student na roztrhání s čelenkou po LeBronovi

Jen ho pardubická Beksa těsně před startem ligy doplnila na soupisku, už tenhle hbitý dvacetiletý playmaker ošlehaný mládežnickými reprezentacemi brousí průměr 15 minut se třemi a půl bodu. K tomu patří k top skórerům v první lize v dresu Živých knih, sbírá první evropské zkušenosti v Alpe Adria Cupu a do toho všeho si rozestudoval i jeden prazvláštní obor plný chemie. I díky němu si teď tenhle kluk na roztrhání nakládá i zápasy nově vzniklé Univerzitní basketbalové ligy. Až se - slovy jedné z hlášek ve filmu Obecná škola - člověku nechce věřit, že by to ten Matěj Burda všechno stih...

Matěji, tak je to u vás s tou s čelenkou, kdy vám poprvé přistála na hlavě?
Hraju od pěti a už odmalička jsem měl až skoro „afro” kudrny a hrozně mi to lezlo do obličeje. A jelikož jsem odmala i fanoušek LeBrona Jamese, který čelenku nosil už v Clevelandu, a i mámu štvalo, že mi ty vlasy pořád lezou do očí, tak jsem čelenku začal už v šesti nosit. A od té doby jsem ji nesundal. Zatím jsem ji neměl snad jen v jediném zápase na Evropě U18, kdy jsem měl bílou čelenku, ale vše mimo dres muselo být černé, takže musela dolů.

V NBL máte nějakého kolegu, nebo jste s čelenkou zcela sám?
V lize si vybavuju Lamba Autreyho, který nosil i šátek, co teď už není povolený, ale z českých hráčů absolutně o nikom nevím.

Pojďme k vašim prvním zkušenostem s univerzitní soutěží, jaké zatím jsou?
Jsem hrozně rád, že to vzniklo, protože jsem sám chtěl odejít do americké univerzitní soutěže NCAA. A tam to funguje na vysoké úrovni. Tady už dřív vznikla univerzitní liga v hokeji a chodilo na ni hrozně moc lidí. Byl jsem sám na pár zápasech v Praze, takže jsem rád i za soutěž v basketu, který to může zase pozvednout. Více amatérských hráčů si může zahrát i s těmi nejlepšími borci, kteří hrají i NBL, a zároveň studují.

Proč to nakonec nevyšlo s vámi a NCAA?
Hlavně kvůli covidu. Měli jsme (s rodiči a s tehdy mateřskou GBA) nějaké požadavky na takovou školu, jak studijní, tak basketbalové. Kvůli covidu se ale vše hodně pozastavilo, hlavně rekrutování hráčů z Evropy. Školy nabíraly spíš víc Američanů a já nedostal takovou nabídku, která by nás oslovila a vyhovovala mi. Samozřejmě jsem cílil hlavně na první divizi a taky jsem chtěl studovat něco spjaté s člověkem, což mě vždycky zajímalo.

Kdy jste tuhle situaci řešil?
Před posledními dvěma sezonami, kdy jsem skončil v kategorii U19. Bohužel to ale nedopadlo.

Aktuálně studujete první semestr na vysoké v Pardubicích. Je to tedy nějaká člověčina?
Je to farmakochemie a medicinální materiály. Oproti třeba medicíně je tam daleko víc chemie a míň fyziky a člověka. Začíná to obecnou chemií, biologií a matematikou a až další roky se to víc zaměří na toho člověka a jeho fyziologii. Bude se to týkat i vývoje léků, co s člověkem dělají a podobně.

Tohle vás vážně zaujalo?
Já se nejdřív rozhodoval, jestli půjdu cestou profi basketu, nebo dráhou amatérskou a k tomu studovat medicínu, případně fyzioterapii, což se s vrcholovým sportem absolutně nedá skloubit. K profi hraní jsem si musel vybrat něco, co skloubit jde, a nejvíc se to bude týkat člověka.

Přišli jsme tedy o potenciálního doktora?
Je to možné. (usměje se) 

V první polovině základní části UBL jste stihl dva zápasy ze tří v divizi Severní Morava. Jaké byly a jak se vůbec stíháte s týmem připravovat?
Společných tréninků jsme moc neměli, spočítal bych je na prstech jedné ruky. Mně se tréninky kryjí s těmi v Bekse, kluci ale jinak trénují, minimálně dvakrát týdně. Ty dva zápasy byly hodně rozdílné. Na hradecké škole nestudují žádní hráči z NBL nebo první ligy, takže ta úroveň nebyla tak vysoká, ale s Ostravskou univerzitou už tam bylo hodně hráčů ze dvou nejvyšších soutěží mužů jako Štěpán Svoboda, Havlík, Jakel nebo Brůna. To už byl daleko lepší zápas. My máme pět hráčů, kteří v dorostu hráli extraligy, jako třeba mě nebo Jakuba Čejku, ale záleží, jak se sejdeme, protože ne každý má vždycky čas.

Vy musíte odtáhnout většinu utkání?
Přesně tak. I když s Hradcem jsme vyhráli o 36, tak jsem mohl střídat víc, ale v Ostravě jsme chtěli ideálně vyhrát, nebo uhrát co nejlepší skore, protože myslím, že v domácí odvetě si to s ní rozdáme o druhé postupové místo, pokud vyhrajeme o více než sedm bodů a zvládneme i domácí utkání s Hradcem. První bude asi UP Olomouc, která tam má hodně hráčů z NBL a první ligy. S Ostravou jsem tak střídal asi na dvě minuty a s Jakubem Čejkou jsme odehráli většinu.

Bohužel pro tým jste hodně chyběl doma s UP, kde to skončilo debaklem.
To je dost možné. My tehdy hráli zápas NBL s Ústím, což má spolu s první ligou prioritu. Jinak trenér Repeša mě pouští jak na univerzitní zápasy, tak i na tréninky, pokud jsem zdravý a nejsem unavený. 

Jak je vůbec sportovně aktivní pardubická univerzita a jak se na ní zatím uchytila UBL?
Myslím, že pokud by v druhé polovině divize odpadly covidové restrikce, mohlo by se to dost pozvednout. Třeba v Hradci Králové před současnými restrikcemi mohlo být kolem dvou set lidí, byla dobrá atmosféra, i s bubny. Fakt se mi to líbilo. Máme různé facebookové skupiny, kde to lidi sledují, a mohlo by tak přijít dost lidí a udělat hezkou atmosféru jako v hokejové soutěži.

Ještě chvíli a budete konkurovat i NBL.
Já si určitě myslím, že s těmi kluby, kam chodí méně diváků, by to bylo srovnatelné určitě. Když tam studenti budou mít bufet s pivem a klobásou, udělají si to jako celospolečenský zážitek a událost. Speciálně studenti na vysokých by v tom mohli být hodně aktivní.

Pro běžného fanouška jste možná poprvé výrazněji vystoupil ze stínu na letním mezinárodním challengeru U20 v Brně, který jste s českou reprezentací, dá se říci, senzačně ovládli a vy jste nastoupil i proti Chorvatsku Dina Repeši, vašeho současného kouče v Bekse. Jaká byla vaše cesta až na tuhle scénu?
Já jsem poslední tři roky před letošním příchodem do Beksy strávil v GBA, a jelikož ta tolik nespolupracuje s Českou federací, nebyl jsem nikdy jako by zviditelněný. Já v GBA odehrál celou kategorii U19 a pak ještě jeden rok první ligy mužů. A před působením v GBA jsem strávil asi čtyři sezony v Sokole pražském. Byl jsem už i v mládežnické reprezentaci, kde jsme vybojovali postup do divize A. A pak jsem navázal v U20, kde právě vítězství na challengeru v Brně byl obrovský úspěch. Máme skvělou partu a hodně se bavíme i mimo basket.

Pardubice vás doplnily na soupisku až těsně před sezonou, jak se to seběhlo?
Já s klubem byl v kontaktu už v minulé sezoně, hlavně proto, že můj bývalý trenér ze Sokola Adam Konvalinka je teď asistentem v Bekse. Původně jsem měl přijít do týmu už před minulou sezonou, ale to jsem ještě chtěl zkusit tu Ameriku. Jak přišla další vlna covidu, už během té minulé sezony jsme ale přemýšleli, že bych šel do Pardubic na try-out, a kdyby se poštěstilo, dostal se i na soupisku. Na zkoušce jsem pak v prosinci i byl, ale pak jsem měl na dva měsíce zraněné koleno a tím to padlo. A v květnu přišel další try-out na dva týdny, což už byla spíš příprava na tuhle sezonu, abych se víc ukázal.

Jak je to těžké se jako nováček prosazovat za velmi dominantním rozehrávačem Vyoralem a dalším reprezentantem Šafarčíkem?
Já teda musím říct, že kdyby mi někdo před sezonou řekl, že budu hrát takové minuty, nevěřil bych mu ani slovo. Jsem za to hodně rád. My si na perimetru všichni hodně sedli a dokážeme si vyhovět v tom, kdo vezme míč a bude v danou chvíli tím rozehrávačem. Někdy jsme na hřišti vlastně i tři rozehrávači, i když „Péca” (Šafarčík) je spíš takový „combo guard”. Myslím, že všichni umíme s míčem i bez míče, samozřejmě „Vyo” (Vyoral) je hlavní a řídí hru nejvíc. Je nám ale prakticky jedno, kdo si ten míč vezme, a nenutíme se předávat ho jednomu.

Vy jste sice z časových důvodů oželel medicínu, ale teď k vysoké stíháte NBL, první ligu, UBL i evropský pohár. Jak to dáváte?
Je to pravda. Ale taky je to něco, co mě baví, a pro co teď žiju. Jsem spíš zápasový než tréninkový hráč, a čím víc hraju, tím jsem radši. Nemůže to být ale na úkor zdraví a únavy, byť někdy s tím už mám problém. Jakmile se ale cítím unavený, tak univerzitní soutěž musí jít stranou.