Přijít do Itálie dřív, už by mě odtamtud nikdo nedostal, říká loučící se Štěpánová

Epidemie koronaviru pomohla k definitivnímu rozhodnutí ohledně sportovní kariéry pivotce Kamile Štěpánové. Jedenatřicetiletá basketbalistka se rozhodla o víkendu oficiálně ohlásit konec profesionální kariéry, když se s fanoušky rozloučila fotkou se sbírkou dresů na sociálních sítích. „Basket mi dal úplně všechno, byl to skvělý život, ale teď už je pro mě cesta někde jinde,“ říká Štěpánová v rozhovoru pro web ČBF.

„Konec kariéry jsem měla v hlavě už docela dlouho, minimálně poslední dvě sezóny. Už jsem neměla motivaci a chyběla mi i radost ze hry. Najednou se z toho stala spíš práce než zábava a v tu chvíli mi došlo, že je to hodně špatně. Pokud jde člověk do tělocvičny jen proto, že musí, tak je to jasné znamení, že je čas začít s něčím jiným a přenechat místo mladším. Nechci zabírat místo někomu, kdo o něj stojí víc. Zní to asi dost sobecky, ale já se za to nestydím. Basketbal jsem milovala a budu ho milovat pořád, dala jsem mu všechno a dlouho mě živil, ale už mi hlava nefungovala správným směrem,“ na rovinu přiznává důvody svého rozhodnutí Štěpánová.

Rodačka z Tábora se tak nedočká rozloučení na palubovce, protože sezóna v Itálii, kde působila v dresu Empoli byla předčasně ukončena.

„Koronakrize mě utvrdila v tom, že jsem se rozhodla správně. Mrzí mě, že jsem nemohla sezónu zakončit nějakým titulem nebo play off, ale člověk musí brát věci tak, jak jsou. Život není jen o basketu,“ pokračuje Štěpánová.

Pivotka pyšnící se výškou přes 190 centimetrů přiznala, že návrat do české ligy na závěr kariéry příliš vážně nezvažovala.„Z hecu jsme si říkaly s Romčou Hejdovou, že bychom zvládly poslední sezónu u nás. Když jsme ale zavzpomínaly na staré dobré časy, tak jsme si rychle uvědomily, že už to asi není nic pro nás, co se týče úrovně ligy i všeho kolem. Mentalita u nás je jiná a popravdě je mi absolutně cizí, jak se u nás lidi chovají. Všechno kritizují, nic a nikdo jim není dost dobrý. Pokud se daří, tak je všechno ok, ale pokud je krize, tak jste ten nejhorší. Na to, abych poslouchala rady expertů z tribuny a z televize, už jsem stará. Většinou jde o lidi, kteří nikdy nic nedokázali, jsou schopni jen kritizovat a neumí si představit, co a jak doopravdy je. Je to možná jen můj názor, ale nestydím se za něj,“ opře se do české mentality.

Štěpánová naposledy působila v domácí soutěži v sezóně 2010/11 v dresu VŠ Praha, od té doby strávila rok na Slovensku, šest let ve Francii, rok v Maďarsku a naposledy hrála v Itálii, která ji příjemně překvapila.

„Srdcovou zemí pro mě byla dlouho Francie a letos ji ještě předčila Itálie, která mě úplně dostala. Na jednu stranu mi bylo líto, že jsem se tam nedostala o dost dřív, protože by mě odtamtud asi už nikdo nedostal (smích). Byla to jedna velká rodina, spontánnost lidí, jejich vstřícnost, nemluvě o jídlu, pití a celkové atmosféře. Itálie si mě získala od prvního dne, liga byla také velice kvalitní, i když je limitovaná počtem cizinek, když tam můžou hrát tři v jednom týmu a ve Francii čtyři zahraniční hráčky. Bylo to hodně o běhání, zkusit něco vymyslet, ve Francii to bylo víc o síle. Takže mi vyhovovala Itálie i víc co se týče mé hry,“ porovnává prestižní evropské soutěže Štěpánová, která má z Francie i největší basketbalový zážitek.

„Největší zážitek byl zisk francouzského titulu ze sezóny 2016/17, ale velký osobní úspěch bylo, když jsem si poprvé vážně zahrála za národní tým a pomohla vybojovat postup na mistrovství Evropy. Za trenéra Blažka jsem moc minut nikdy neměla a se Štefanem Svitkem se to všechno otočilo, takže to bylo pro mě asi i osobní zadostiučinění, že mám své místo v národním týmu, a nejen v zahraničním klubu,“ vzpomíná na angažmá ve Villeneuve a následnou kvalifikaci o EuroBasket 2019.

A jak bude pokračovat život Kamily Štěpánové? „Přítel je Francouz, takže se chystáme usadit ve Francii. Dlouho jsem byla rozhodnutá, že se usadím mimo Česko. Možná to není natrvalo, ale teď ze začátku určitě budeme ve Francii. Mám rozjetý jeden super projekt, o kterém nechci moc mluvit, ale už je hodně blízko realizaci. Můžu skončit s klidným svědomím, nemám se za co stydět a teď už je čas se realizovat jinde,“ uzavírá.