Podivná sezona nového trojkaře Balvína

Skauti, agenti a manažeři z celé Evropy tak museli zůstat zcela bez dechu, když jen za svou první sezonu v japonské nejvyšší soutěži, kterou kvůli zraněním ani zdaleka neodehrál celou, vyslal k obruči neuvěřitelných 27 obloukových projektilů, z nichž hned 7 skončilo v bezedném koši. Jaké poměry letos panovaly v týmu nováčka ligy Gunma Crane Thunders, že tuto nebývalou explozi 217 čísel vysokého obra z Ústí nad Labem umožnily? A jaký přístup razil americký veterán koučinku v japonských elitních soutěžích Thomas Wisman?

„Až do loňského léta jsem trojky střílel maximálně v nároďáku. V Japonsku to nakonec nebyl žádný extrém, ale snažil jsem se, abych ty pozice nepřecházel,” snaží se 29letý reprezentační centr předstírat, že bilance 27/7 u něj není zase tak senzační.
 
Ondřeji, a jak jste se kromě možnosti pálit tolik trojek sžíval se specifickým herním stylem v B1 League?
Při té individuální hře se na to zvykalo těžko. Já nikdy nebyl v pozici, že bych si měl brát 12 nebo 15 střel za zápas a tady jsem najednou první dvě tři utkání měl víc střel z dálky než za předchozí dva roky v Bilbau. Pak jsem si ale zvykl a neměl jsem s tím problém. Přitom ve Španělsku nás vždycky učili - přemýšlej nad tím, jestli je to dobrá střela. Jenže v Japonsku to bylo - střílej, jak se ti chce! S tím ta hlava na začátku bojovala. Měl jsem opravdu volnou ruku, a když jsem se cítil, mohl jsem to zvednout a nikdo mi na to nic neřekl.

Jaký byl první rok v japonské lize, v němž jste odehrál 36 z 53 utkání základní části s průměry 10,7 bodu a 8,5 doskoku za 24 minut?
Upřímně, ne moc dobrý. Byla nutná určitá adaptace, ten herní styl je tam pro mě až moc jiný. Celý život jsem hrál týmový basket a tady je to najednou šíleně individuální. Do toho jsem měl zvláštní sezonu po stránce zranění. Takže až nějaké poslední dva měsíce jsem se chytil a zvyknul si.

Co všechno se vám stalo?
Vykloubil jsem si palec na noze, což je dost unikátní zranění. Při boji pod košem jsme se srazili nohama se soupeřem a mně rupnul palec. Byl jsem pak dva měsíce out. Načež jsem ještě dostal covid a k tomu jsem měl i žaludeční kýlu. Byla to fakt zábava (hořký úsměv).

Jak velký boj to byl s žaludeční kýlou a co ji způsobilo?
Vzniklo to vyčerpáním. Hráli jsme v závěru sezony tři zápasy týdně a v naší hale, kde nebyla klimatizace, se jednou ze dne na den udělalo hrozné vedro a tělo, jak bylo vyčerpané, tak vypnulo ten žaludek. Po tom, co se to stalo, jsem dva nebo tři dny v kuse nemohl jíst a ztratil jsem asi pět kilo. Sice jsem s tím nejdřív odehrál asi tři zápasy, ale pak jsem na tom byl už hodně špatně, museli mi do žaludku zavést sondu a musel jsem na konci sezony vynechat i dva zápasy proti Jokohamě Patrika Audy. Bylo pak nutné si hlídat, co jím, byl jsem na dietě, abych nejedl nic těžkého a nepil žádné sycené nápoje, abych ten žaludek nedráždil. Naštěstí jsem se z toho během asi dvanácti dnů dostal.

Jak v klubu hodnotili bilanci 24-29 a 7. místo v 11členné Východní divizi (liga má celkem 22 týmů)?
Vedení je spokojené, protože jako nováčci v lize jsme dosáhli na rekordní počet výher pro tým, který je v ní prvním rokem. Dosud to bylo dvacet. Mě ale stejně mrzí, že jsme nedopadli líp, protože jsme měli tým na postup do play-off. Bohužel v důležité části sezony jsme byli dva až tři cizinci (kteří jsou obvykle hlavními tahouny týmu - pozn.) zranění, což se na výsledcích podepsalo.

Vrátíte se?
Momentálně nemám smlouvu. Takže při odjezdu jsem si sbalil všechno. Tak to ale dělám vždycky, protože nikdy nevíte, co se v létě stane. Mám ale jen dvě tašky s oblečením a jednu s elektronikou, takže to bylo jednoduché.

A chtěl byste se vrátit?
Pokud to půjde, tak jo. Po tom prvotním zvykání jsem se na Japonsko adaptoval, i když život je tam trochu jiný. A když bych tam měl svého pejska, byl bych absolutně spokojený. Teď už pro něj mám všechno vyřízené, aby mohl dorazit. Takže pokud bude zajímavá nabídka, zájem mám určitě.

Nějaké náznaky jsou?
S Gunmou je to tak, že chvíli jo, chvíli ne. Je ale začátek léta a evropský trh se teprve otevírá. Uvidíme, za měsíc bych měl vědět o dost víc.

Bylo pro vás složité zvykání i na celkové fungování v Japonsku?
Velkou bariérou byl na začátku jazyk a pak to, že jsem se z velkých měst ve Španělsku dostal, neříkám přímo na vesnici, ale do města, kde nebylo prakticky ani centrum. To byl ten správný kulturní šok. Můj způsob poznávání města je, že po večerech chodím na vycházky se svým psem a objevuju různá místa. Tady jsem ale musel chodit bez Charlieho a postupně si hledat své cesty. Po měsíci a půl jsem se ale už nějak adaptoval.

Jaké bylo po sezoně shledání s Charliem?
Byl u maminky, takže se během sezony neměl tak špatně. (usmívá se) Ani není nijak vykrmený, trochu jen neposlouchá jako dřív, protože já mám nad ním pevnější ruku než máma. Při prvním shledání mě samozřejmě vítal, ale byl takový zaražený, jako by nechtěl věřit, že jsem to já. Tři dny mi to odloučení dával „sežrat”, ale pak už si na noc lehnul i ke mně do postele, když zjistil, že už nikam neodjíždím. A všechno bylo v pořádku.

Co jste mu musel všechno vyběhat, aby na příští sezonu už do Japonska mohl?
Bylo to trochu papírování. Musel jsem mít vyšetření a potvrzení na vztekliny, musel dostat posilovací dávku proti vzteklině a od té doby muselo uplynout šest měsíců. To byl jediný problém, který bylo potřeba vyřešit. Býval by už mohl za mnou dorazit v lednu, ale tím, že Japonsko bylo pořád uzavřené, by to bylo složité. Mohl jsem to řešit přes specializovanou servisní společnost, ale to jsem nechtěl. A na konci března, kdy se už i Japonsko začalo víc otevírat, nemělo na pár týdnů smysl ho vozit přes půl světa. Bude mu už osm let, takže to musím hlídat.

Při různých odkladech zápasů a povinných karanténách se zdá, že Japonsko se covidu ne a ne zbavit...
To bylo ale spíš tím, že vždycky někdo v týmu ten covid chytil. V Česku jsme se toho taky ještě plně nezbavili, bereme to ale už jen jako nějaký druh chřipky. V Japonsku je navíc starší populace a vnímají to tam jinak. A když vláda zavelí, nejede přes to vlak a platí to absolutně. Nikdo nehledá žádné cestičky kolem.

V Česku už teď jste nějaký týden, na český čas jste se napojoval bez potíží?
To je bez problémů, s tímhle jsem nikdy neměl potíže. Jistě, v letošní sezoně jsem byl v trochu jiném časovém pásmu, ale bylo to v pohodě. První dva dny jsem tu spal bez problémů, protože nejsem velký spáč v letadle. Jsem tady tři týdny, přijel jsem asi týden po Patrikovi Audovi, protože jsem měl ještě povinnosti vůči sponzorům a fanouškům.

Vynahradíte si teď v reprezentaci, co vám chybělo v sezoně, kdy jste kvůli covidovým karanténám na srazy národního týmu nemohl?
Kdybych chtěl, tak jsem na sílu mohl z Japonska odjet, protože podle regulí FIBA nám hráčům klub nemůže zakázat reprezentaci. Bylo to tak čistě moje rozhodnutí, nebo tedy naše, protože jsme se o tom bavili i s Paťou Audou, který hrál v Jokohamě. Kvůli karanténě bychom po návratu museli vynechat několik zápasů, byť vím o hráčích, kteří z Japonska na utkání světové kvalifikace odjeli. Teď samozřejmě víme, co nás za pár dní čeká, a musíme do toho jít hlava nehlava.

V reprezentaci je aktuálně řadě opor přes třicet, jak vidíte její další budoucnost?
Tak, mně je devětadvacet (směje se), beru to s klidem. Tahle generace bude mít svůj vrchol teď doma na EuroBasketu, ale třeba to tím ještě neskončí. Jistě, máme spoustu kluků, kterým je přes třicet, mají pomalu blíž k pětatřicítce než ke třicítce, a časem začnou dávat přes léto přednost svým rodinám. A budou potřebovat víc času na odpočinek. Přece jen jinak se vám připravuje na sezonu ve dvaceti a jinak v pětatřiceti. Tohle ale teď není na pořadu dne - my před sebou máme dlouhé léto a tohle možná můžeme řešit někdy po EuroBasketu.