NBA mě nebaví, říká hvězdný kouč Aíto

Když jste viděl Tomáše Satoranského poprvé, co vás na něm nejvíc zaujalo?

Jak je silný, fyzicky ohromně nadupaný. A pořád jel na sto procent. Měl i dobrou hlavu, o basket se ohromně zajímal. Byl jsem s ním opravdu moc spokojený. Když jsem s ním v Seville začínal, měli jsme tým s věkovým průměrem 21 let. V první sezoně jsme se jen tak tak zachránili, ale už v té druhé nám jen těsně uniklo semifinále. Tak rychle se ti mladí kluci zlepšovali. Tenkrát to byla skvělá parta s Tomášem, Kristapsem Porzingisem a dalšími. 

Myslíte, že se Satoranského basketbal hodí pro NBA. Není až příliš nesobecký?

To se těžko hodnotí. Týmy NBA stojí o hráče, kteří dobře vedou balón, hrají jeden na jednoho a najíždí do koše, umí vystřelit z každé pozice. A je pravda, že tohle není pro Tomáše úplně to nejlepší. Ale myslím, že se s tím pere dobře.

Spekuluje se, zda během léta po šesti letech za Atlantikem nezamíří zpět do Evropy, jmenovitě do Barcelony. Co byste mu poradil?

Vůbec netuším. Abych na to mohl odpovědět, potřeboval bych si s ním promluvit. Abych věděl, jak to cítí on sám, co by se mu nejvíc zamlouvalo.

V poslední turbulentní sezoně se nakonec chytil zpět ve Washingtonu, kde se sešel s Prozingisem. Zdá se, že mezi sebou mají dobrou chemii. Souhlasíte?

Rozhodně. Už v Seville spolu výborně komunikovali a myslím, že jim to zůstalo. Tohle je pro některé hráče v NBA složité, pro Tomáše s Kristapsem ale ne.

Viděl jste na Satoranském od začátku, že to je talent pro NBA?

To vždycky záleží na okolnostech. Myslím, že asi dvacet mých bývalých hráčů se dostalo do NBA. Když tam mířil ve dvaceti Pau Gasol, říkal jsem mu, že to není dobrý nápad. Protože za mě bylo v tu chvíli nejlepší, aby šel cestou jako Argentinec Manu Ginobili. Ten se nejdřív vyhrál doma, pak v Itálii. Teprve až něco dokázal v Evropě, šel do NBA. Dneska spousta mladých talentů z Barcelony nebo Realu Madrid míří do NBA tak mladých. Nejsou na to vůbec připravení, přestanou se zlepšovat. Polepší si jen v tom, že mají spoustu peněz. Tehdy jsem si myslel, že tak to dopadne i s Pauem Gasolem. On pletl jsem se, měl štěstí, že šel do slabého Memphisu, kde dostal hodně minut a mohl se z něj stát skvělý hráč, který pak odešel do Lakers. Tam už dostal dobrou roli a vyhrál NBA. Z toho vidíte, že každá situace není stejná. Abyste se prosadili, potřebujete v NBA najít dobrou situaci.

Jak vzpomínáte na svá léta v Malaze, kde jste vedl Jiřího Welsche?

Jiří je ohromně inteligentní kluk. Rychle se učil. Pro basketbal potřebujete technický, fyzický a mentální talent. Jiří na tom nebyl fyzicky tak skvěle, ale měl výbornou techniku a hlavu. Byl jsem s ním moc spokojený.

Co Luboš Bartoň?

Luboš měl docela štěstí. V Badaloně jsme měli hodně mladý tým a on už patřil k těm z nejzkušenějších hráčů vedle zelenáčů jako třeba Ricky Rubio. Byl pro nás tehdy velmi důležitým borcem do našeho systému, který vyžadoval spoustu energie a agresivity. Pamatuji se, že měl výborné vztahy se všemi spoluhráči i trenéry, všichni ho měli rádi.

V Seville jste vedl i Ondřeje Balvína. Jak vzpomínáte na něj?

Z něj mám taky radost. Pro velké chlapi, jako je on, je těžší se v dnešním basketbale prosadit. Ano, byl silný, ale na nohách nebyl nejrychlejší. Udělal však nakonec obrovský pokrok, a i když to není pohyblivý pivot schopný hrát ještě na jiných pozicích, má výbornou kariéru.

Také jste trénoval Davida Jelínka, pamatujete si na něj?

Ano, zrovna začínal v Badaloně. Byl ještě mladý, myslím, že hrál minimum zápasů za A-tým, ale zůstal i po mém odchodu a zlepšil se. Vím, že hraje teď za Andorru. Je velmi dobrý střelec.

V Česku si rádi myslíme, že tuzemští hráči mají jedno společné – jsou chytří s vysokým basketbalovým IQ. Souhlasíte?

Řekl bych, že na tom něco je. Pamatuji se, že jsem v Praze sledoval mistrovství Evropy v roce 1981 a hrozně se mi líbili vaši hráči. Zvlášť dva – Pospíšil a Brabenec. Dodnes si pamatuji jejich jména. Brabenec, to byl náramný střelec.

Trénoval jste spoustu velkých jmen. Jste v kontaktu s vašimi bývalými hráči? 

Moc ne. Za posledních několik let jsme si třeba s Tomášem Satoranským vyměnili asi pět zpráv. Vím, že toho má hodně a pořád mu někdo píše a něco po něm chce. Nechci otravovat. Naposledy jsem mu psal, když se ve Washingtionu sešli s Kristapsem Porzingisem o tom, že si zavzpomínají na Sevillu a že jim jejich vzájemné hry budou sedět. Přeji jim oběma hodně štěstí.

Blíží se EuroBasket s jednou ze základních skupin v Praze. Kdo je váš favorit na vítězství?   

To je opravdu složitá otázka. V tuto chvíli nevíme, kteří hráči přijedou zejména z USA, takže predikovat je v tuto chvíli nemožné. Pro některé hráče není evropský šampionát taková priorita jako třeba světové šampionát nebo olympijské hry. Ty hlavní hvězdy odehrají za sezónu opravdu hodně zápasů ať už v Evropě nebo v USA od národních týmů, po evropské poháry a ligové soutěže. Je tak složité udržet si maximální koncentraci na všechny vrcholy sezóny a mít maximální ambice na každý zápas. Myslím si, že se několik velkých hvězd omluví ze zdravotních důvodů, aby si odpočinuli a připravili se na další sezónu. 

Jak to teď vypadá se španělským národním týmem? Došlo tam k obměně generací, ale tým pořád patří k jednomu z favoritů.

Absence bratrů Gasolů je samozřejmě velká ztráta. Španělsko však hraje dobře dlouhodobě a má spoustu skvělých hráčů na perimetru. Podařilo se to výměnu generací zvládnout a už teď se zapojuje několik mladých hráčů včetně podkošových. Nejsou tam taková jména jako bývala, ale přesto si myslím, že Španělsko bude znovu silné.

Byl jste hlavní trenér Španělů na olympijském turnaji v roce 2008, kdy bylo Španělsko opravdu blízko zdolání USA se všemi hvězdami ve finále. Máte na tento zápas nějakou speciální vzpomínku?

Pamatuji si na moment tři minuty před koncem, kdy Carlos Jiménez střílel volnou trojku, kterou mohl srovnat skóre, ale netrefil se. To mi hodně zůstalo v hlavě, protože Američané působili trochu nervózně. Pak v poslední minutě získal Juan Carlos Navarro míč a než začal driblovat, tak udělal snad pět kroků a rozhodčí nic nezapískali. Pravidla se ve finále hodně přizpůsobila americkému basketbalu, kde se takové věci nepískají. To bylo skoro až směšné. Byli jsme hodně smutní, ale zároveň hrdí, že jsme hráli vyrovnaný zápas proti tak skvělému týmu.

Absolvoval jste hodně trenérských klinik v USA. Nelákalo vás někdy připojit se k týmu NBA, jako to udělali vaši kolegové Sergio Scariolo, Ettore Messina a další evropská jména?

Byl jsem v San Antoionu s Ettorem v době největší slávy se všemi hvězdami, kde jsem strávil osm dní. Bylo to skvělé, ale abych tam mohl být trenérem naplno, tak bych musel s největší pravděpodobností jít trénovat na střední školu, pak na univerzitu, pak možná do G-League nebo dlouho jako asistent a pak by možná přišla šance, a to se mi nechtělo absolvovat. Navíc adaptovat se na tamní hru by nebylo jednoduché.   

Preferujete evropský basketbal před NBA. Proč máte ten evropský raději?

Když se díváte na zápas NBA v základní části, hráči nehrají na vítězství. Předvádí se, zkouší si různé věci. V play off se to trochu změní, zvlášť ke konci, když už jde do tuhého. Ale základní část v NBA vlastně není moc zajímavá a nebaví mě. Přijde mi jakoby ani nezáleželo na výsledcích zápasů. Kdežto v Evropě chtějí týmy zatím vyhrát každý zápas. I když i tady se věci začínají dostávat na hranu. Hráči mají povinnosti v národních týmech, k tomu hrají kromě ligy i evropské poháry. Odehrát takové kvantum se správnou intenzitou a nasazením je skoro nemožné. Na zápasy NBA jsem se dřív díval hodně, teď už ale jen zřídka. Maximálně se kouknu na finále nebo hráče, které jsem trénoval.